Tam, kde rostou houby obrovské, jako celé koruny stromů, a čarovné kytky, co by omráčily kohokoliv svou vůní, právě tam žil byl kdysi dávno jeden malý pavouk. Když byl pavouček malý, povídala mu maminka každý večer pohádku. Tu o víle a jejich pantoflíčkách, tu zase o princovi a jeho drakovi, co snědl půl pole jahod a stejně neměl dost. Nejraději ze všech měl ale pavouček tu, ve které si mohl sám vymýšlet. Jednou nechal bojovat orla s kánětem o kousek maliny, jindy zase vyhrála pampeliška svůj boj nad větrem a podobně.
Jeden večer, když už se setmělo a malí pavoučci už byli všichni v postýlkách a prosili svoje maminky, aby jim pověděli pohádku, si náš malý pavouček usmyslel, že dnes pohádku nechce, že už je moc veliký a povídá: ,,Pohádky jsou jen pro malé děti a já už jsem veliký!“ Maminka se ho znovu a znovu ptala, jestli si je jistý, že žádnou pohadku nechce. Co když se prý bude bát? Co potom? Pavouček ale rázně odvětil: ,,Ne, maminko, už přece dávno chodím do školky sám a tak už jsem veliký, protože velcí chlapi už pohádky nepotřebují!“ A vykládal, že se přece vůbec nebojí, a že i kdyby pan Medvěd usnul a on ne, tak že se vůbec nebude bát. Odhodlaně popadl medvídka pod packou, přitiskl si ho k bříšku a povídá:,, My dva zvládneme všechno!“ Maminka jen pokrčila rameny, zavřela okna, zatáhla žaluzie, přikryla pavoučka až po bradu a po puse na čelo se rozloučila. Ještě ve dveřích povídá: “A nechcete, vy dva hrdinové, nechat alespoň rozsvícenou svíčku?“ Pavoucek se napřímil na posteli a povídá jak jen nejodvážněji svedl: “I neblázni, maminko, copak velcí kluci potřebují svíčky?!“ Maminka tedy zhasla světla popřála dobrou noc a zavřela dveře.
Pavouček se schoulil na bok, zaducal peřinkou až po ouška a pevně zavřel oči. Snažil se vzpomenout, co mu to maminka říkala naposledy, když se bavili o snech. Povídala, že když bude na něco moc a moc myslet, bude se mu o tom v noci zdát. Pavouček zatnul pěsti, svraštil čelo a upřene se soustředil na malinový koláč, co měl tak strašně moc rád.
Jenže čas plynul a sny o koláči pořád nikde. ‘Asi se málo soustředím,’ pomyslel si pavouček a znovu zaťal pěsti, až mu prstíky zbělaly. Jenže, ať dělal, co dělal, sny ne a ne přijít. Převrátil se na druhou stranu a otevřel oči. To ale neměl dělat! Z pod jeho postýlky vycházelo nepatrné světýlko! ‘Spím nebo bdím,’ pomyslel si pavouček a zamrkal. ‘Maminka přece všechna světla zhasla.’
“Co kdyby to byl bubák!’ napadlo ho znenadání. Hned to musí jít mamince říct, ať ho vyžene, on ho tam nechce, ať jde pryč. Jenže on jí řekl, že už je veliký a že se nebojí. Tu začal náš pavouček natahovat, že on se bojí a že i pan medvěd má strach a volal maminku, ať za ním příjde, ať ho zachrání, že on má takový strach, jako tamten princ, co nechtěl zabít draka, protože byli kamarádi a že on už si nemyslí, že je veliký kluk a že chce maminku! Maminka slyšela pláč, nakoukla do dveří místnosti a když uviděla pavoučka, jak sedí na postýlce, z očí se mu řinou slzy a přes deku ani nevidí, jak ji má vysoko v tvářičce. Rozsvítila svíčky po celém pokoji, sedla si k němu na postel a povídá: “Tak co, ty můj uplakánku, chceš povědět pohádku?“ Pavouček natáhl obrovskou nudli, co mu tekla z nosu a hořečně přikyvoval.
A tak mu maminka utřela čumáček, znovu ho přikryla peřinkou a začala vyprávět pohádku. ,,Tam, kde rostou houby obrovské, jako celé koruny stromů, a čarovné kytky,…“ Ale to už náš pavouček neslyšel. Sen se mu vloudil pod víčka dřív, než si stačil všimnout, že ho maminka políbila na čelo a vydala se na kutě.
Ráno se pavouček probudil a honem se utíkal podívat, co že to pod tou postýlkou bylo. Ale kde nic, tu nic. ‘To je divné, přece se mi to jen nezdálo,’ pomyslel si pavouček a raději si slíbil, že už bude chtít vždycky pohádku na dobrou noc, aby už tamto divné světýlko nikdy nepřišlo pod jeho postýlku a on aby se už nikdy v životě nemusel bát.
Autor: Arenika
