You and I
Ale že mi to trvalo….. Teď už se nebojím. I když se nevídáme, stejně toho nenechám. Jsem otravná? Jako veš nebo komár? Ehm, promiň, ale nenechám toho. 
Jasně, nevídám Tě. Už ani ve snech. Škoda, já vím. Bylo to fajn, říkáš? To bylo. Většinou. Ale ten poslední se mi nelíbil, jak jsi na mě vytáhl nůž s tím, že nikam nepůjdu, že tam s tebou musím zůstat. Ale já pryč musela. Zpátky do reality, víš? Nemůžu si jen tak prodlívat ve snách. Musím žít. Alespoň chvíli ještě.
Tak se na mě nezlob. Nemyslela jsem to zle, když jsem tě posílala pryč. Mrzelo mne, že jsi to nechal zajít až tak daleko. A ještě když Tě viděli, ach Bože, snad z toho nikdo nebude vyvozovat nějaké závěry. Kéž by si to nikdo nepamatoval. To by bylo fajn, ne? Kdyby to prostě zapomněli. Dobře, nebudu na to myslet.
Chybíš mi. Moc. Ani nevíš jak moc. Víš? Neřekla bych. Pamatuješ první láhev vodky? Šlo to celkem rychle. A pak se děly věci. Ještě že jsme nebyli tak daleko. Už si ani nepamatuji, jak jsme dojeli domů. Hm, autobusem? Taxíkem? Nemám tušení… Přitom to byla celkem dálka. Kolik, deset? Nemám přehled.
”…” Nemusím vysvětlovat, ni? Vždycky víš, jak se cítím, jak mi je. Vnímáš to i teď? Víš, měla jsem v tom zmatek. Chodila jsem si po světě a nevěděla, kam přesně patřím a co je mým cílem. A teď? Myslíš si snad, že jsem si sama sebou jistější? Blázínku, ještě míň než předtím!
Upnula jsem se na něco jiného. Ne na Tebe, abys to neměl tak těžké, víš? Proto jsem teď mnohem klidnější. Vyrovnanější. Na povrch alespoň vyvstává jen tento pohled. Ale uvnitř… To kdyby jsi viděl.
Mám fajn přátele… teď,… víš? Zrovna si s jedním píšu je fajn, i když mě ještě moc nezná. Ale to je dobře, víš? Asi bych se mu už pak nelíbila, kdyby věděl, co nosím v sobě. Prý to přežije. Heh, ale nemusím to zkoušet. Co kdyby to náhodou nepřežil, že…..
Lásko, je brzo, nedáme věž? Lepší než tu jen tak na prázdno plýtvat slova, co myslíš.
p.s.: Krásné sobotní ráno
