Občas se to tak stane. Něco, v co jste už ani nedoufali. Něco, čemu dlouho utíkáte, čemu se chcete co nejvíce vyhnout, protože moc dobře víte, že Vás to zasáhne víc, než jste schopni snést. Stane se něco, co otřese celým Vaším světem. přijde to nenápadně. Pár vět, možná i souvětí letmo prohozené mezi řečí, jako by ani nemělo mít větší význam. Alespoň ne takový význam, jaký tomu přisuzujete Vy sami. Pár dobře řečených vět, možná jen napsaných, kdo ví. A najednou? Celý svět se Vám zatřese v základech, jako by byl jen z karet a nesplněných snů. Jako by to, co jste si tak pracně budovali na ochranu svého nitra, ani nemělo smysl, protože lehlo popelem dřív, než vůbec stihlo tasit meč. Celé ty roky jste si kolem sebe stavěli vysokou zeď a teď si sem přijde někdo, kdo Vám ji totálně zboří. Proč? Nejspíš to ani sám nechtěl. Prostě se to stalo. A Vy sedíte nad rozlitým mlékem a lámete si hlavu, jak ho dostat zpět do skleněné rakve. Veškeré ideály zničený, spáleny na uhel. Kreslíte si do popela zlomené srdce a marně přemítáte, kde jste udělali chybu. Ale víte Vy co? Žádnou jste neudělali. Tak to prostě mělo být. Ať už chcete nebo ne, právě je Váš osud, přesně tohle se totiž mělo stát. Bylo to předurčeno už mnoho let zpátky, když jste se narodili. Ale proč právě teď? Proč ne před tím posledním? Nemohli jste si ušetřit pár litrů slz a hodiny trápení? Proč jste se tomu minulému vztahu nevyhnuli obloukem, když jste dopředu věděli, že nemá smysl?
Jenže v tom je právě ta potíž. Nevěděli jste to. To jen někde hluboko ve Vás leží svitek pergamenu s Vaší cestou. Cestou, která se sice dá změnit, ale hlavní cíl je dopředu dán. Stejně tak jako se Země otáčí kolem Slunce. Stejně pevně je dán i Váš osud. Otázkou jen je, co uděláte se svým časem Vy. Co uděláte s časem, který předchází naplnění Vašeho osudu. Celou tu dobu si se svým životem nevíte rady a když už si konečně najdete balanc a dáte mu nějaký směr, přijde si někdo, kdo Vám podkopne nohy jedinou větou. Jediné slovo, třeba i jinak myšlené, a hned jste z toho celí nesví. A třeba to ani nemyslel zle, třeba to plácnul jen tak z legrace. Nebo to myslel vážně, ale dával svým slovům jiný význam než ten, co jste z toho vycítili Vy.
Ať je to jakkoliv, musíte znovu najít směr. Znovu nabýt jistotu. Věřit si, že u když znovu upadnete, dokážete se vrátit zpět na cestu. Mně se to stalo zrovna dnes. Jeden moc fajn človíček mi zkřížil cestu, Bůh ví, jestli o mě vůbec ještě někdy zavadí byť i malinkatým pohledem.
Ale i kdyby ne, děkuji Bohu za to, že mi zničil svět.
Teď už vím, kde mám slabiny a dokážu si ho postavit znovu, líp.
A proto děkuji Kubovi za to, že mi ukázal směr, jakým nejít.
