Jedu si tak nad ránem autobusem směr jih a jak si přemýšlím, tak najednou zjišťuji, že spím. Netuším, jak je možné, že jsem vnímala okolí a snila zároveň. Zdálo se mi o cestě, která mi unikala skrz prsty jen proto, že jsem si sama pod sebou lámala příčky na žebříku. Zajímavá představa, že? A když si to vybavím, ve snu jsem vůbec nechápala, proč to dělám a, co je ještě horší, že to vůbec dělám! Začalo to totiž nenápadně. Lezla jsem po žebříku, protože mi babička řekla, že mám posbírat hrušky, že ona tam nevyleze a kdesi cosi. Tak jsem lezla nahoru a hned vedle mě se objevila hruška. Natahuji se k ní, už jen kousek, ale vtom se pode mnou příčka zlomí a hruška zmizí. Takhle se mi jich tam zjevilo asi na padesát, všechny končily stejně. Zmizením. Až u té poslední jsem se koukala spíš na nohy než na tu hrušku. Abych jako viděla, co se to tam pod mýma tlapkama děje. A ono ejhle. Jedna z mých nožiček se zvedla a dupala na příčku tak dlouho, dokud se nezačala lámat. Potom toho nechala a nastoupila druhá noha, která dílo dokončila.
Ve stejnou chvíli, co se příčka zlomila, mě to vzbudilo. Proč by část mě sabotovala něco, o co se snaží zbytek? Určitě to ty nohy dělaly schválně, ale proč?
Zkrátím to, neb už mi padají víčka…
…
Můj mozek chtěl hrušku, moje tělo nechtělo dopustit, abych to měla tak jednoduché a hrušku si utrhla. Když to převedu do reálna, je to celkem pochopitelné.
Všechny ty bariéry, zdi a zábrany, které jsem viděla ve všem, co jsem kdy chtěla. Všechny ty překážky a nástrahy. Problémy a výmluvy. To všechno jsem si házela pod nohy já. Jako klacíčky ze stromů, jako kamínky.
Konečně mi to došlo. A potřebovala jsem k tomu jen dvě věci. Usnout v autobuse a dozrát. Jako ta hruška. Takový balvan ze mě spadl. Uff, vážně úleva. Proto nechci jet kdykoliv můžu do Prahy, proto chci zmizet z týhle banánový republiky, proto si vybírám těžké vysoké a pak se divím, že mi nevyjdou. Protože si moje podvědomí zakódovalo, že nikdy nebudu mít to, co chci. A teď se toho křečovitě drží a nechce dopustit, aby se mi chvíli dařilo. Proto mám pocit, že schytávám všechny schválnosti světa místo všech těch hajzlíků, kteří by potřebovali vymáchat čumák. To proto na sebe neustále vztahuju cizí problémy a dělám, jako by byly moje. Přitom nejsou! přitom stačí tak málo. Tak maličko.
Dost! Stačilo. Odmítám spasit svět. Odmítám přejímat cizí problémy na svou kůži a křičet potom bolestí, až mi z toho bude praskat hlava. Nechci se pořád jen plácat v bahně, zatímco ostatní hajzlíci si pijou vínečko a jsou ve vatě. Nechci. A to myslím vážně. Od teď mě cizí problémy nezajímají. Ano, je to sobecké, ano, je to egocentrické. Ale kdo jiný by na mě měl myslet, když já sama to nedělám? Kdo jiný mi pomůže s mými problémy, když já sama radši řeším problémy druhých? proč musím tahat všechny ty hříchy na zádech já? Kašlu na to. Nebaví mě to. A tím padají všechny hranice a zábrany všeho, co dělám. Veškeré ”ale” už nejsou. Jakékoliv výmluvy jsou jen zastíráním toho, že něco nechci. Takže od teď půjdu nejdřív k jádru problému a potom se teprve můžu začít vymlouvat.
Bože, to je tak parádně lehkej pocit volnosti…
