Byla jednou jedna voda, co cestovala světem. Přišla do lesa, tam se jí líbilo. A tak se usmívala. Přišla na poušť, tam se jí sevřelo hrdlo a nemohla dýchat. Přesto se usmívala. Přišla k jezeru, svlékla si šaty a vykoupala se v ledové vodě plné ryb. Přišlo medvídě a plivlo na ni. Nepochopené gesto? Nebo schválnost. To voda nevěděla. Oblékla se a šla dál. ,,Proč bych zůstávala, když mne tu nechtějí,” zpívala větru.
Šla přes louku a usmívala se. A protože byla unavená, sedla si, zavřela oči a poslouchala svět. Z jedné strany jí louka šeptala pověst o rybce, která zůstávala čistá a přesto se jí ostatní štítily. Chvíli poslouchala, pak ale uslyšela něco jiného. Z druhé strany jí do ucha zněly hlasy lesa, které prozpěvovaly ódy na nadcházející den. Zaposlouchala se do nich a zcela se ponořila do každého tónu. Vnímala melodii i sílu každého z nich, až zapomněla na louku, na hlasy lesa, i na sama sebe.
Potom ale hlasy ustaly a teplo, které přinášely, se rozprchlo do stran. Odtřepána zimou zvedla se do vzduchu a potichu naslouchala noci. Zpoza vlasů uslyšela zvláštní zvuk. Ohlédla se, ale nikdo tam nebyl. ,,Asi se mi jen něco zdálo,” vysvětlila trávě. Ta jen vzdychla a věnovala se svému bytí.
A tak se voda vydala dál po cestě. Přešla pole a konečky prstů se dotýkala klasů žita. Smála se pro sebe i pro žito. I pro vítr, který si pohrával s její sukní. Vyprávěl jí, jak je krásná, jak je průzračně čistá a bez zábran. Mrknutím oka ji sebral sponu z vlasů a odnášel ji pryč. Voda za ním volala, ale vítr neslyšel. A pokud slyšel, neposlouchal ji. Zastavila se a byla smutná. ,,Proč jí to jen udělal,” ptala se žita. To ale zavrtělo hlavou a otočilo své klásky na opačnou stranu.
A tak šla voda dál a usmívala se na svět. Ptáci jí zpívali do kroku, sluníčko čechralo kudrny. Až přišla k hoře vyšší než oceán a širší než lány s čajovníky. Na úpatí se posadila a nechala myšlenky, aby se rozutekly do světových stran.
Pokračování příště…
