…

A co když mi to zas někdo pošlape. Co když si zase odplivnou, když půjdu kolem. Co když se mi budou smát?

Hm, nechám to na zítra. To bude lepší. Jo, jo, bude to lepší. Tak zítra. Určitě zítra. Zítra to musí vyjít. Musím se rozhodnout. Prostě musím. Nesmím couvnout jako dneska. Prostě hodím do světa názor na věc a budu si za ním stát.

A nebo radši ne.

Stejně to nemá smysl.

Jenže v tom je právě ta potíž. Nevěděli jste to. To jen někde hluboko ve Vás leží svitek pergamenu s Vaší cestou. Cestou, která se sice dá změnit, ale hlavní cíl je dopředu dán. Stejně tak jako se Země otáčí kolem Slunce. Stejně pevně je dán i Váš osud. Otázkou jen je, co uděláte se svým časem Vy. Co uděláte s časem, který předchází naplnění Vašeho osudu. Celou tu dobu si se svým životem nevíte rady a když už si konečně najdete balanc a dáte mu nějaký směr, přijde si někdo, kdo Vám podkopne nohy jedinou větou. Jediné slovo, třeba i jinak myšlené, a hned jste z toho celí nesví. A třeba to ani nemyslel zle, třeba to plácnul jen tak z legrace. Nebo to myslel vážně, ale dával svým slovům jiný význam než ten, co jste z toho vycítili Vy.

Ať je to jakkoliv, musíte znovu najít směr. Znovu nabýt jistotu. Věřit si, že u když znovu upadnete, dokážete se vrátit zpět na cestu. Mně se to stalo zrovna dnes. Jeden moc fajn človíček mi zkřížil cestu, Bůh ví, jestli o mě vůbec ještě někdy zavadí byť i malinkatým pohledem.

Ale i kdyby ne, děkuji Bohu za to, že mi zničil svět.

Teď už vím, kde mám slabiny a dokážu si ho postavit znovu, líp.

A proto děkuji Kubovi za to, že mi ukázal směr, jakým nejít.

Poor you, honey. Stop waiting! Come and grab me. I’m not so far as you think. It’s needed to be ready. Aren’t you?

Aren’t you?

Nechtějte po mě, abych zahodila všechno, co jsem budovala ( pro mě tak těžko dosažitelné ) jen proto, že tomu nerozumíte. Mám svou hlavu a ano, přicházím každý den o hodně. Ale taky toho hodně získávám. Žiju naplno. Se všemi, které mám ráda. Jsou tu pro mě, kdykoliv potřebuji. A i když to nikdy nepřiznám, bez nich bych byla pěkně nahraná. Takže obrovské díky všem, co jsou “moji“, protože na nich záleží, ne na autu nebo nejnovějším telefonu.

Vím, že mě většina z lidí na světě ani nevidí. I když jdu ulicí, většina z lidí mě přehlédne. Proč by si taky měli všímat, že. Sami mají dost problému se sebou. Právě proto a možná i díky tomu musím být každý den vděčnější, že jsou tu tací, co by mne nepřehlédli ani na kocertě (ověřeno).

Je mi smutno. Z vás všech, kteří se pořád za něčím ženou a z těch, co pořád něco hledají. A když už to najdou, začnou hledat něco jiného. Protože to pro ně není dost dobré.

Moc se mi líbí jedna písnička. Má moc fajn text. “If you swear you believe in life…..“ protože když nevěřím v život, jak můžu žít?

http://www.youtube.com/watch?v=9SAF0Maa3q4&src_vid=341vSMO5ISU&annotation_id=annotation_52835&feature=iv

Tu ji máte

Kéž by tak všichni mohli dělat to, co je baví. Kéž by k sobě lidé začali být všímavější. Kéž by se přestali cpát někam, kam nepatří, jen proto, že je tam někdo jiný. Kéž by se svět polepšil z chyb a přestal se “rozkládat“ zevnitř. Kéž by nám další nové ráno přineslo lepší budoucnost. Kéž by nám všem bylo lépe, když někomu pomůžeme, a naopak zle, když ho necháme se v tom plácat. Kéž by lidé začali oceňovat vůli některých něco změnit. Alespoň část celku. Alespoň kousek kdyby se změnil, hned by tady bylo líp. Kéž by.

… hned by slunce svítilo pro všechny a ne jen pro ty, co si ho můžou dovolit.

Ale že mi to trvalo….. Teď už se nebojím. I když se nevídáme, stejně toho nenechám. Jsem otravná? Jako veš nebo komár? Ehm, promiň, ale nenechám toho.

Jasně, nevídám Tě. Už ani ve snech. Škoda, já vím. Bylo to fajn, říkáš? To bylo. Většinou. Ale ten poslední se mi nelíbil, jak jsi na mě vytáhl nůž s tím, že nikam nepůjdu, že tam s tebou musím zůstat. Ale já pryč musela. Zpátky do reality, víš? Nemůžu si jen tak prodlívat ve snách. Musím žít. Alespoň chvíli ještě.

Tak se na mě nezlob. Nemyslela jsem to zle, když jsem tě posílala pryč. Mrzelo mne, že jsi to nechal zajít až tak daleko. A ještě když Tě viděli, ach Bože, snad z toho nikdo nebude vyvozovat nějaké závěry. Kéž by si to nikdo nepamatoval. To by bylo fajn, ne? Kdyby to prostě zapomněli. Dobře, nebudu na to myslet.

Chybíš mi. Moc. Ani nevíš jak moc. Víš? Neřekla bych. Pamatuješ první láhev vodky? Šlo to celkem rychle. A pak se děly věci. Ještě že jsme nebyli tak daleko.  Už si ani nepamatuji, jak jsme dojeli domů. Hm, autobusem? Taxíkem? Nemám tušení… Přitom to byla celkem dálka. Kolik, deset? Nemám přehled.

“…“ Nemusím vysvětlovat, ni? Vždycky víš, jak se cítím, jak mi je. Vnímáš to i teď? Víš, měla jsem v tom zmatek. Chodila jsem si po světě a nevěděla, kam přesně patřím a co je mým cílem. A teď? Myslíš si snad, že jsem si sama sebou jistější? Blázínku, ještě míň než předtím!

Upnula jsem se na něco jiného. Ne na Tebe, abys to neměl tak těžké, víš? Proto jsem teď mnohem klidnější. Vyrovnanější. Na povrch alespoň vyvstává jen tento pohled. Ale uvnitř… To kdyby jsi viděl.

Mám fajn přátele… teď,… víš? Zrovna si s jedním píšu je fajn, i když mě ještě moc nezná. Ale to je dobře, víš? Asi bych se mu už pak nelíbila, kdyby věděl, co nosím v sobě. Prý to přežije. Heh, ale nemusím to zkoušet. Co kdyby to náhodou nepřežil, že…..

Lásko, je brzo, nedáme věž? Lepší než tu jen tak na prázdno plýtvat slova, co myslíš.

p.s.: Krásné sobotní ráno

Šla přes louku a usmívala se. A protože byla unavená, sedla si, zavřela oči a poslouchala svět. Z jedné strany jí louka šeptala pověst o rybce, která zůstávala čistá a přesto se jí ostatní štítily. Chvíli poslouchala, pak ale uslyšela něco jiného. Z druhé strany jí do ucha zněly hlasy lesa, které prozpěvovaly ódy na nadcházející den. Zaposlouchala se do nich a zcela se ponořila do každého tónu. Vnímala melodii i sílu každého z nich, až zapomněla na louku, na hlasy lesa, i na sama sebe.

Potom ale hlasy ustaly a teplo, které přinášely, se rozprchlo do stran. Odtřepána zimou zvedla se do vzduchu a potichu naslouchala noci. Zpoza vlasů uslyšela zvláštní zvuk. Ohlédla se, ale nikdo tam nebyl. ,,Asi se mi jen něco zdálo,“ vysvětlila trávě. Ta jen vzdychla a věnovala se svému bytí.

A tak se voda vydala dál po cestě. Přešla pole a konečky prstů se dotýkala klasů žita. Smála se pro sebe i pro žito. I pro vítr, který si pohrával s její sukní. Vyprávěl jí, jak je krásná, jak je průzračně čistá a bez zábran. Mrknutím oka ji sebral sponu z vlasů a odnášel ji pryč. Voda za ním volala, ale vítr neslyšel. A pokud slyšel, neposlouchal ji. Zastavila se a byla smutná. ,,Proč jí to jen udělal,“ ptala se žita. To ale zavrtělo hlavou a otočilo své klásky na opačnou stranu.

A tak šla voda dál a usmívala se na svět. Ptáci jí zpívali do kroku, sluníčko čechralo kudrny. Až přišla k hoře vyšší než oceán a širší než lány s čajovníky. Na úpatí se posadila a nechala myšlenky, aby se rozutekly do světových stran.

Pokračování příště…

Ztráta času, nemyslíte? Taky to tak vidím. Ale tak o tom celý můj život je. Vždy na špatném místě ve špatnou chvíli.

Škoda. Ale víte co? To je jedno. Prostě na to kašlu.  Mám být hodná holka, co čeká, až jí někdo napíše u žehlení a sledování romantickejch kravin bez názoru? Fajn. Není nic lehčího. Tím ale skončí Arenika jako bytost krásnejch možností. Holka s fantazií tak silnou, že občas neví, kde má hranici s realitou.

A víte vy co? Mě je to jedno. Jdu to ze sebe smýt.

Ar.

Love her way to dress. Love her singing skill. Love her way to speak to someone, especially to kids. Love her acting! Amazing! I allways believe it’s real.

I’m so sad about you guys who don’t understand how hard it is to stand opposite a crowd of fans yelling on you your name. And they are. They really do. How could it be hard to sing for them. It’s not that easy to look cute all day and night. To concentrate yourself just on singing and not to anything else.

Selena, I love you. I adore you as a person not just an icon of Hollywood. I do really believe in whatever You do. You are NOT doing anything wrong. These people are just jealous on You because of Justin. They love him and have a dream they can date him. But thea can’t. He loves You. He choose You not them. So don’t be scared to enjoy this love. You deserve it.

Love You.

Thank You for all You’ve done and best luck for all things you’ll do.

My support.

Moje sestra dneska prohlásila:,,It’s hard to be smart.“ A má pravdu! Opravdu je těžké být chytrý. Šílené, že?

Včera jsem byla na jedné oslavě s kamarády. Došlo mi, že nemusím dokazovat nikomu, že v hlavě něco mám. Nemusím ukazovat nikomu nic! Je to moje věc! A víte, co je na tom nejlepší? Spadl mi tím obrovský kámen ze srdce. Nemusím se pořád ohlížet, co by mamka řekla na to, že chci přerušit vysokou a odjet na rok do Ameriky. Nemusím řešit, co pak se mnou bude, až se sem vrátím (pokud vůbec). Všechny Vás mám moc ráda, ale jděte do háje, pokud si myslíte, že se musím přetrhnout jen proto, aby tady viselo něco chytrého. Abych sem psávala třeba pravidelně, v cyklech několika dnů, nějaké inteligentní komentáře mého života.

Konečně mi totiž došlo, jak moc omezeně jsem se na svět dívala. Je krásný, obrovský, má spoustu možností. Tak proč si kazit tu chvíli, co nám byla dána tím, že se pořád jen podřizujete názoru ostatních? Není to škoda? Dělala jsem to celou základní školu, i na gympl jsem šla jen proto, aby na mě mamka byla pyšná. Jasně, občas mě to i bavilo, to nesmyslné šrocení a opakování slovíček a učiva do noci jen proto, abych měla lepší známky než trojky. Je to hnus, když si uvědomím, že celé moje vzdělání mohlo být někde úplně jinde, kdybych následovala to, co jsem chtěla, co jsem cítila, že chci. Kdyby to bylo po mém, šla bych na střední designu, pak na vysokou uměleckou a skončila bych někde v dílně u šicího stroje šitím svých vlastních produktů.

Včera jsme se s děckama bavili, že se vyplatí si věci udělat po svém a nepřijímat věci, které byly vymyšleny pro “střední cestu“. Zkrátka a dobře tak, aby se líbily většině lidem. Já ale nejsem většina. Nejsem jedna z mnoha. Nechci jí být. Jsem originál a proto jsem se rozhodla, že si to vymyslím sama. Třeba to ani nebude tak drahé. Navíc taková skříň, třeba. To je nuda největší. Když přijdete do bytu a uvidíte skříň jak kráva, co Vás asi tak napadne? Aha, šatní skříň, tady asi mají oblečení. Nemusíte nic zkoumat, nenutí Vás to přemýšlet, žádná zvědavost, nic. To je hrůza! Navíc takovou třímetrovou skříň nemůžete předělat. Posunout poličky sice ano, ale zvenku vypadá pořád stejně. Pořád stejně strojeně. Až strojově. Fuj. A kde je ta radost? Kde je kreativita? Vždyť takováhle skříň se nedá ani nafouknout, tak co s ní chcete hrát? Mariáš? Ne, to není nic pro mě. Potřebuji změny, nutně potřebuji, aby svět kolem mě proudil, aby nebyl statický, aby se měnil, vyvíjel. Jakmile se přestane vyvíjet, umřu nudou. Vážně. Potřebuji výzvy, kreativitu, nápaditost. Tak co s tím?

To máte jednoduché. Začneme školou. Nebaví mě to a už vůbec nevidím smysl, proč bych to měla studovat. Abych měla titul? Jenže já nechci jen papír, chci se něco naučit. A taky se nic nenaučím. Prostě se to našprtám na zkoušku a další den už to nevím. Nuda. Takže se na mě nezlobte, pokud opravdu nechám školy. Není to tím, že bych byla líná nebo co. Jen je to pro mě asi až moc snadné získání papíru, který mne má po celý zbytek života živit. Potřebuji cítit a vědět, že jsem si ten titul zasloužila, že nebyl zadarmo a že mi vážně patří. Takhle mám pocit, že to rozdají každému. Hrůza! Prostě to není škola pro mě. Jako jo, baví mě učit a už se těším, až ty svoje prcky zase uvidím, ale tím to končí. Mám tu práci moc ráda, ale pokud ji nemůžu dělat bez nesmyslně získaného titulu, nebudu ji dělat vůbec. Mám ráda spoustu věcí, to ale neznamená, že musím dělat jen jednu, ne?

Chtěla bych moc poděkovat Irence, která mi včera otevřela oči. Konečně mi došlo, že je víc způsobů, jak dosáhnout svého a že nemusím dělat všechno jen tak, jak to chtějí ostatní. Děkuji mockrát, jsi spouštěčem této úvahy a proto bych se ti chtěla nějak odvděčit. Sama uvidíš jak

Taky bych moc chtěla poprosit Jiříkovi, který mě vždycky podporovat a snažil se mě vést tam, kde bych byla šťastná a znala svou cenu. Snad nebude namítat, když mu ukážu, jaké poděkování pro něj mám..

Vám všem ostatním díky za to, že jste, jací jste, protože kdybyste nebyli, nemohla bych řešit střední proud a vyjímečnost.

Snad se na mě teď nebude nikdo zlobit. A i kdyby, tak co já s tím.

Pěkný zbytek týdne,

Vaše Arenika

Nevadí, kašlem na lidi důležité jsou myšlenky a to, co s nimi uděláte.

Včera se mi třeba podařilo donutit svého kocourka, aby zanechal ničení mé postele a šel si po svých. Jen jsem se na něj podívala a myslela si něco o ráně přes zadek a on hned našpizoval ouška a frnk, byl pryč. Geniální kočka.

Včera se mi podařilo zvrtnout si kotník tak, že se stal trojnásobným a úplně zfialověl. Paráda. Na to, že to byl můj úplně první basketbalový turnaj, jsem se vyřadila překvapivě brzo. Ve druhé hře. Holt, když se umí, tak všichni čumí.

Jinak se omlouvám, že sem moc nepíšu, ale však vy si poradíte.

Pěkný zbytek týdne přeju,

Vaše Arenika.